Šumava a lesy – to patří odedávna k sobě. Byla sice období, kdy se vznik skláren a poptávka po palivovém i stavebním dříví negativně podepisovaly na stavu šumavských lesů. Na holinách vzniklých vykácením vzrostlého porostu se popásal dobytek a původní smíšené šumavské lesy byly ve stále větším rozsahu nahrazovány smrkovými monokulturami. K zemi padali i vzrostlí „pamětníci“ a z původní pralesů se stával hospodářský les.
Od pralesa do současnosti
Jakoby se však s klesajícím věkovým průměrem a měnící se druhovou skladbou měnila i odolnost šumavských borů. Po silných bouřích tu zůstávalo více a více polomů, které se, pokud se je nepodařilo včas zpracovat, stávaly vstupní branou pro lýkožrouta smrkového. Rozsáhlé plochy mrtvého lesa vznikaly takřka ve všech partiích Šumavy. Z původního šumavského lesa se tak postupně stávaly nesouvislé zbytky, byť spadající do I. zóny ochrany Šumavského národního parku.
Za šumavským „důchodcem“
Pokud se chtěli vědečtí pracovníci setkat s opravdovými pamětníky, museli zamířit do samotného srdce Šumavy. Někdo by možná velebné kmety hledal v oblasti Boubínského pralesa. Podle názvu by to bylo i logické. A je pravda, že opravu letité a vzrostlé velikány tu nalezneme. Třeba zdejší nejstarší smrk se může pyšnit 523 roky, buk 427 roky a ani jedle ve svém věku 451 let není žádným pubertálním mladíčkem. Ovšem za nejstarším zjištěným stromem Šumavy museli vědci vyrazit do karové stěny Plešného jezera. Právě tady objevili smrk, podle jehož vzorku se věk stromu odhaduje na 623 – 633 let. Tento současník Karla IV kupodivu ani přes svůj věk nevynikal nějakou mimořádnou mohutností. Ve výšce něco kolem 0,5 metru nad zemí, dosahoval průměr kmene cca 80 cm. V roce 1994 podlehl kůrovcové kalamitě.
